Česky Deutsch


Přátelé

Ing. arch. Jakub Nepustil, podnikatel, horolezec, Prachatice.

S Jakubem jsem s seznámil v roce 1997, když jsem vyhledával účastníky Expedice ANDY 97 do Peru a Bolivie. Osvědčil se nejen jako vynikající horolezec, organizátor a spolehlivý kamarád. Přijal jsem jeho nabídku vstoupit do Prachatického oddílu, který neměl v té době cvičitele I. třídy. Tuto kvalifikaci Jakub později získal. Naše přátelství se upevnilo zájezdy do Alp a lezením v našich pískovcových skalách.

Když jsem v roce 2003 připravoval expedici do nepálského Himálaje, jehož cílem byl jen jedenkrát Japonci dostoupený vrchol Gyajikang 7038 m, byl to právě Jakub, kterého jsem pozval k účasti jako svého zástupce. Znovu se osvědčil nejen v horách, ale i zajištěním propagace a některých sponzorů.

Velkou předností Jakuba je jeho přátelská a veselá povaha, které si nesmírně vážím a jsem mu za ní vděčný.

Vladimír Procházka, pedagog, nestor čs. horolezectví, Liberec

Mé vzpomínky na Vláďu jsou spojeny s mým prvním cvičitelským kurzem v zimních Vysokých Tatrách v roce 1963. Blíže jsem jej poznal v roce 1965 jako účastník deseti členné výpravy čs. horolezců do Alp, kterou vedl.

Vladimír byl pedagog a moudrý tolerantní člověk. Byl to právě on, který rozhodující měrou ovlivnil mé chápání etických a morálních hodnot horolezectví. Kamarádství stavěl vždy na první místo. Vzpomínám na výše zmíněný kurz, kdy jedna skupina uvízla při sestupu z Prostředního hrotu na Dubkeho lávce. V hlubokém sněhu a tmě jim hrozilo nebezpečí lavin a mrazivá noc ve stěně. S Petrem Chvojkou jsme se rozhodli vystoupit k nim a obtížný úsek jsme zafixovali lany. Když jsme se vrátili, přistoupil k nám Vladimír a řekl “díky kluci“. Jeho hlas a přátelský pohled do očí si vybavuji dodnes.

V roce 1969 byl vedoucím himálajské expedice na Annapúrnu IV (7525 m), jejíhož vrcholu dosáhli Miloš Albrecht a Šerpa Ang Babu. Je autorem knihy „Na Annapúrnu“.

JUDr. Albin Timčák, státní notář, horolezec, Košice

S panem Timčákem jsem se seznámil při svém prvním oddílovým zájezdu do Vysokých Tater v roce 1957. Svůj první tatranský výstup severní stěnou Ostrého štítu jsem uskutečnil se Zdeňkou Floriánovou.

Krátce po dosažení vrcholu se objevuji dvě postavy, starší asi padesátiletý s tmavým knírem a mladík. Starší k nám přistupuje, podává nám ruku, popřeje „Hore zdar, priatelia“, „já som Albin Timčák z Košic a toto je môj syn“. I my se představujme. „Nie ste vy horolezci, ktorí táboria u Horného Žabieho plesa?“ „Ano, to je naše skupina z Ústí nad Labem, potvrzujeme“. „Tak to sme susedia, my tam rovnako táboríme“, odpovídá.

Se zájmem si nás prohlíží a zajímá se, kudy chceme sestoupit. „No, myslíme, že hřebenem, kterým jsme vystoupili“.

„Pokiaľ máte záujem, môžete zostupovať s nami do Bielej lávky, je to krajší hrebeň“. Rádi si necháme poradit od zkušeného horolezce a začínáme sestupovat. Jsem překvapen, že nás pouští napřed. Tehdy jsem ještě nevěděl, že právě nejzkušenější uzavírá skupinu. Hřeben do Bielej lávky je klasifikace III.-IV, je popisován jako exponovaná hřebenovka,jedna z nejkrásnějších v Tatrách. Sestupujme na hřeben, který tvoří řadu ostrých hrotů, které je třeba zleva nebo vpravo obejít a současně slézat. Po obou stranách spadají skály strmě do údolí. Dvojice Slováků za námi sestupuje a starší sleduje naše počínání. Asi si nevedeme až tak špatně, mě napadá. Již jsem si zvykl na vzdušnou expozici a lezení mě stále více fascinuje. Od Bielej lávky sestupujeme s novými přáteli do Javorové doliny. S panem doktorem jsme si psali a vyměnili fotografie.

V roce 1963 doktor Timčák tragicky zahynul ve Vysokých Tatrách ve vichřici. Mně zůstaly jen dopisy, fotky a vzpomínky na skvělého člověka a horolezce.

Karel Vávra, fotograf, horolezec, bavič, Ústí nad Labem

Zásluhu na mém rozhodnutí stát se horolezcem měl jistě pan Karel Vávra, podnikový fotograf závodu Metra Ústí nad Labem, kde jsem byl také zaměstnán. Byl předsedou horolezeckého oddílu Spartak Metra a vedl též fotokroužek, jehož jsem byl členem.

Často jsme se stýkali a bavili o fotografování. Byl mimořádně výřečný a vtipný vypravěč horolezeckých historek, kterými nejen bavil a dovedl vzbudit zájem o horolezectví. Jeho osobitý šarm a častá komunikace v kancelářích a dílnách fabriky s něžným pohlavím, vedla k tomu, že o děvčata v oddíle nebyla nouze. Dnes již zavedený pojem „bavič“ zcela odpovídal jeho mentalitě a talentu.

Karel, který byl o 20 let starší mi velkoryse nabídl tykání. Můj zájem o horolezectví získal trpělivým a častým  ironickým hecováním „Tak co, ty sportovče, kdy si námi půjdeš zalézt“?

V té době (1953) jsem se ještě věnoval boxu a tak jsem na jeho návrhy zprvu nepřistoupil. Lezení mě ale lákalo a tak jsem nakonec souhlasil. Nemám ale žádné vybavení ani lano. „Vezmi si kecky a nějaké staré kalhoty nebo tepláky“. Na jaře roku 1954 se v sobotu jelo autobusem do Tiských skal a Ostrova lézt.  On ani já jsme tehdy netušili, že našim pískovcovým skalám  a velehorám zůstanu věrný do dnešních dnů , stejně tak i fotografování. Děkuji Ti kamaráde Karle!

Jaroslav Budín, skromný a excelentní horolezec, Ústí nad Labem

S Jardou mě pojí vzpomínky na začátky mého lezení v našich pískovcových skalách na jaře roku 1954. S lezením začal jen o rok dříve než já, byl ale již a vynikajícím lezcem s řadou prvovýstupů. Jako nováčka mě uvedl do tajů pískovcového lezení. Mé schopnosti si ověřil výstupem údolní spárou klas. VI. na Orla v Ostrově a starou cestou, VI. na Janusovu hlavu. Jarda byl zastáncem čistého lezení a dodržování pravidel pískovcového lezení. Lezl obtížné cesty, zejména pak spáry naboso. Spolu jsme také tábořili  ve Vysokých Tatrách v roce 1957, kde jsme ve dvou družstvech vylezli krásné jižní stěny Ostrého štítu a Široké věže, na které rád vzpomínám.

K významným úspěchům Jardy  patří zimní prvovýstup Lapiňského komínem na Galerii Ganku ve Vysokých Tatrách. Jako člen reprezentačního družstva uskutečnil 1. čs. výstup nejvyšší stěnou východních Alp Watzmann Salzburskou cestou V. Na Kavkaze v roce 1962 uskutečnil prvovýstup na Belaja Kaja a Čotču, klas. 5b.

Účastník expedic Na Špicberky a do tureckého Kačkaru. I když se naše horolezecké cesty rozešly, naše přátelství stále trvá, jsem tomu rád.

Jan Kolínko, výborný pískař, pohodář - veselá kopa, Nový Zéland

Stejně jako Jarda Budín patří Honza Kolínko do stejné generace, kterou jsem   mých horolezeckých začátcích poznal. Honza lezl v tomto období převážně s Jardou a naše parta jezdila tehdy již na motorkách do oblíbených skalních oblastí v Labském údolí do Dolního Žlebu a Hřenska. Přítomnost Honzy Kolínka zaručovala, že o legraci bylo postaráno, ať již koulením melounů koupených po silnici, nebo v bivaku v Pravčickém dolu, když na naše bránice až do noci útočil svými historkami.

Se zájezdem ČHS odjel do Alp, ale již se nevrátil. Nový život  po strastiplném putování po utečeneckých táborech SRN a Rakouska začal na Novém Zélandu v hlavním městě Wellingtonu. Za ním se vypravili Mirek Rada s manželkou Věrou a později v roce 2000 i já s manželkou Svatou. Cestováním a vzpomínáním byla naplněna druhá část našeho pobytu po Jižním ostrově. Znovu jsme se setkali při jeho návštěvě Čech, kdy jsme si vylezli pár hezkých cest a navštívili místa, které miloval. Tak hodně zdraví a štěstí Honzo do dalších let.

František Grunt, funkcionář, horolezec, Ústí nad Labem

S Frantíkem Gruntem jsem se seznámil v roce 1962, o rok později jsme spolu začali lézt. Velmi dobře jsme se lezecky doplňovali, když Frantíkovi lépe vyhovovalo stěnové lezení na tření, které mi moc nešlo, a on mi naopak rád přenechal silové lezení spár a převisů.

Když jsme byli vybráni do desetičlenné skupiny do Alp v roce 1965, začali jsme intenzivně trénovat v domácích skalách a v zimních Vysokých Tatrách. Těžké výstupy v Alpách (Watzmann, Großglockner a Kaisergebirge) nám otevřely cestu na Kavkaz. V roce 1967 se nám podařil výstup na Čatyn-Tau a SZ stěnou Piku Ščurovského. V roce 1968 jsme spolu na Kavkaze vylezli řadu krásných vrcholů: SZ pilíř na Dalar, Centrální Dolomit a prvovýstup na Kirpič.

Po přestěhování Frantíka do Liberce došlo k útlumu našich lezeckých aktivit. Vídali jsme se každý měsíc na schůzích předsednictva Severočeské horolezeckého svazu. Jeho předčasné úmrtí se mě velice dotklo a tak na naše společně prožitá dobrodružství v horách mohu vzpomínat jen sám.

Jaromír Rada, vytrvalý horolezec na dlouhé trati, Ústí nad Labem

K našemu prvnímu setkání došlo  v roce 1958, když dvanáct horolezců různých oddílů založilo horolezecký oddíl Spartak Ústí nad Labem. Jeho prvním a později dlouholetým předsedou byl právě Mirek. K nejvýkonnějším lezcům tohoto období patří Mirek, Tomáš Hála a senior MUDr. Zdeněk Šeitr. Mimo těžkých výstupů ve Vysokých Tatrách se účastnil v roce 1958 výpravy na Kavkaz. Tomáš Hála a Zdeněk Šeitr vystoupili na vrchol Džantugan 3991 m. Mirek v roce 1961 uskutečnil přechod kavkazského masivu Bombaj - Ulgen 4040m.

K našim významnějším společným výstupům patří Cagašikova cesta na Žlutou stěnu v zimě 1963, v roce 1969 výstup Comiciho cestou na Cima Grande di Lavaredo a řada dalších pěkných výstupů v Dolomitech i v horách Pamíru.

V roce 1987 došlo mezi námi k události, po které jsem se rozhodl opustit oddíl Spartaku a založit nový.  Bez ohledu na tuto událost jsem si Mirka vážil pro jeho přínos oddílu, cvičitelské práci i jako spolehlivého  partnera v horách. Projevil velkou vůli, když  se i přes vážné úrazy dokázal k horolezectví znovu vrátit. K usmíření nás dovedla spolupráce na Horolezecké publikaci Ó horo. Mirek podlehl vážnému onemocnění krátce po jejím vydání.

Tomáš Hála, nekonfliktní kamarád, Ústí nad Labem

Také Tomáše jsem poznal v době mých horolezeckých začátků. Vzpomínám na společné cesty do naších oblíbených  pískovcových skal, lezení v Rájci za dozoru pohraničníků. Táboření u Žabího plesa Javorového v roce 1957. Zimní zájezd na Brnčálovu chatu v roce 1960 a zimní prvovýstup na Kežmarskou kopu v roce 1964. Řadu let pařil mezi nejvýkonnější horolezce oddílu. Vykonal těžké výstupy ve Vysokých Tatrách a Alpách, byl rovněž spolehlivým cvičitelem horolezectví a tři roky předsedou HO Spartaku Ústí.

Myslím, že každý musel mít Tomáše rád  pro jeho skromnou a nekonfliktní povahu. V posledních letech se věnoval numismatice a vždy jsem jej potěšil, když jsem mu z cest některé mince přivezl. Podlehl po banální operaci kýly.

Ing. Petr Chvojka, fotograf, milovník přírody, Chomutov

S Petrem se známe

Nepřátelé


Home / Biographie des Autors / Fotogalerie / Ausstellungen, Vorträge / Reisen / Expeditionen / Referenzen, Rezensionen / Meine Artikel / WT-Archiv / Partner, Hinweise / Angebot / Kontakt